Uveřejněno v mladobuckých listech v květnu 1994Čerpáno z publikace „Okres Trutnov“, zpracované řídícím učitelem Josefem Demuthem z Maršova I. v roce 1901.
Volně přeložil pan Ivo Dvořáček.
Podle pověsti byla osada založena v roce 1008 Martinem Vitanovským. Název Mladé Buky vznikl z původního bukového porostu, který osadníci nalezli na obou březích Úpy. Obec má ve znaku buk v modrém poli. Je doloženo, že osadu tvořily dva opevněné dvory s přilehlými pozemky (horní a dolní). Kolem roku 1355 spravoval obec tehdejší trutnovský hejtman a v r. 1370 přešla správa s velkou částí pozemků na hejtmanství žacléřské. Horní dvůr patřil rodině Retznerových, který tehdejší trutnovský hejtman Hans von Warnsdorf, předal včetně opevnění Johanu Stoschovi von Starkowitsch, který si později přisvojil i druhý (dolní) opevněný dvůr, patřící tehdy Sylvárovi ze Starých Buků. V roce 1500 přešly oba dvory do majetku Hanse Sylvára z Pilníkova.
Letopočet postavení kostela se nedá s jistotou prokázat. Jihozápadně od kostela stojí věž z r. 1599, žel podrobnější údaje chybějí. Spodní část věže byla podle záznamu dokončena až v r. 1787. Větší zvon byl zhotoven v r. 1520.
Kostel byl zasvěcen sv. Kateřině. Jako farnost byly Mladé Buky uznány r. 1682. Patronátní kostel vlčického panství, s kterým je historie obce dosti úzce spojena. Matrika obce existuje již od r. 1696. Z pamětní knihy lze vyčíst, že v kostele kázal v r. 1660 jistý Martin Fleischer, a to každou čtvrtou neděli, kdy vlčická farnost nevykonávala bohoslužby, ale jinak učil na místní škole. Založení školy v Mladých Bukách se nedá vyčíst ze žádného dokladu. Nejstarší obecní kniha pochází z r. 1755. Prvním řídícím učitelem byl Josef Pavel, který přišel do Mladých Buků v r. 1873. Počet školních dětí se natolik zvýšil, že škola byla rozšířena ze dvou – až na pětitřídku. Od 1. 1. 1892 na šestitřídku a v roce 1901 musel být vystavěna druhá škola. V této době navštěvovalo školu 450 dětí.
V roce 1901 jsou Mladé Buky již velkou průmyslovou obcí. Sestává z katastrálního území Mladé Buky, Kalná Voda, Dolní Sejfy a Bystřice. Je položena při silnici z Horního Starého Města do Svobody, po obou březích Úpy. Čítá 313 domů se 4 432 obyvateli.
Uveřejněno v mladobuckých listech v září 1994
Čerpáno z publikace „Okres Trutnov“, zpracované řídícím učitelem Josefem Demuthem z Maršova I. v roce 1901.
Volně přeložil pan Ivo Dvořáček.
Obyvatelstvo je převážně německého původu a hlásí se k řim.-katolickému vyznání. Většina obyvatel se živí prací v místních továrnách. Zbytek obděláváním půdy, chovem dobytka, obchodem a řemeslem. Počet obchodů a řemeslnických dílen včetně přidělených území: 149. Obec má vlastní železniční zastávku, nádraží Svoboda leží na území Mladých Buků. Obec Mladé Buky byla co do rozlohy čtvrtou největší obcí okresu Trutnova a obhospodařovala celkem 1 515 ha. Místní půda je jílovitá, zejména levý břeh Úpy je široká naplavenina, z níž červená jílovitá zem, těžená na několika místech, sloužila k výrobě cihel.
Největším průmyslovým podnikem byla přádelna lnu firmy Johann Faltis Erben (nyní budova Elektro-odbytu), založená v roce 1836, nejstarší toho druhu ve střední Evropě, se 16 000 vřeteny a 900 zaměstnanci, dále přádelna a tkalcovna juty firmy Johann Etrich (nyní budova Leny) se 3 374 vřeteny, 204 tkalcovskými stavy a 280 zaměstnanci.
Menší podniky: suchopřádelna, výrobna balícího papíru s brusírnou dřeva, výrobna lepenky, strojírna, vápenka, parní cihelna a dvě pily.
Poslední pokusy s dobýváním železné rudy byly zaznamenány v roce 1772 a pro malý výnos byly rovněž zastaveny důlní práce na těžbě zlata, stříbra a tuhy.
Podle pověsti se první obyvatelé Mladých Buků živili lovem v okolních lesích a rybolovem. Mnozí později našli práci v bohatých dolech na zlato, které se nacházely na Rýchorách. Těmto horníkům se pak vedlo velice dobře.
Uveřejněno v mladobuckých listech v listopadu – č.9/1994
Čerpáno z publikace „Okres Trutnov“, zpracované řídícím učitelem Josefem Demuthem z Maršova I. v roce 1901.
Publikaci zapůjčila paní Šrůtková Marta, Mladé Buky čp. 40.
Volně přeložil pan Ivo Dvořáček.
Dolní Sejfy (Talseifen)
zasazeny do půvabného údolíčka při sejfském potoce měly 18 domků a 76 obyvatel. Na idylickou osadu, která byla s oblibou navštěvována turisty a výletníky, navazuje samota Antoníčkovo údolí.
Dolní Sejfy vybudoval v r. 1682 na pozemcích mladobuckého statku kníže Adolf Schwarzenberg. První osídlenci si říkali „Noví zakladatelé“. Jak to bylo v roce 1937 se stávkou?
Fa. Johan Etrich byla založena v r. 1871, zpracovala se tam juta, byla tam přádelna, tkalcovna a niťárna s 3374 přaden a 204 tkalcovskými stavy s 280 zaměstnanci.
V r. 1937 byla stávka o zvýšení mezd, která trvala 8 týdnů. Dělnice spaly ve fabrice na sálech, jídlo jim donášeli rod. příslušníci, děti nebo známí. Tenkrát tam někdo onemocněl, hned se našla jedna chytrá hlava, pan Havlíček to byl mistr údržby, zavolal Dr. Sholze, který byl podplacen a konstatoval, že je to záškrt nebo spála. Dělnice dostaly strach a stávku rozpustily. Dělníci se o tom podfuku dozvěděli a pana Havlíčka a Dr. Scholze vybouchali.
Josef Čepelka
Uveřejněno v mladobuckých listech v říjnu – č.8/1994
Čerpáno z publikace „Okres Trutnov“, zpracované řídícím učitelem Josefem Demuthem z Maršova I. v roce 1901.
Publikaci zapůjčila paní Šrůtková Marta, Mladé Buky čp. 40
Volně přeložil pan Ivo Dvořáček.
Jednou, když seděli horníci před šachtou, přišla k nim chudá stařenka jménem Barbora a prosila je o almužnu. Horníci místo aby stařenku obdarovali, posmívali se jí a jeden z nich ji podal dokonce kámen. To stařenku rozzlobilo tak, že sáhla do zástěry pro hrst jáhelních zrníček, které hodila do šachty a zvolala: Ať tady nenajdete žádné zlato po tolik tisíciletí, kolik jsem vhodila zrnek do šachty. Tato kletba se pak vyplnila, zlata bylo v dolech stále méně, až byl provoz zastaven.
Bystřice (Klinge)
Leží v kouzelném údolí uprostřed hor a lesů severně od Ml. Buků, osadu tvořilo celkem 14 chalup s 82 obyvateli a bylo to známé výletní místo. Ve starých dobách tu byly výnosné zlaté doly. V roce 1765 se kníže Josef Schwarzenberg znovu pokoušel tyto doly obnovit, ale výnos byl tak nepatrný, že doly byly v roce 1772 definitivně zrušeny. V této době byly postaveny první bystřické chalupy.
Bystřice
Uveřejněno v mladobuckých listech v lednu – č.1/1999
Kulturní a historická příloha Mladobuckých listů
Bystřice – František Kohl, překlad Josef Tippelt (1982)
V okruhu krásných krkonošských hor leží „Zlatý Rehorn“, vroubený hustými lesy a bujnými nivami, na jehož úbočí nalézá se malá obec nazývaná „Klinge na klingelské nebo na staré vodě“.
Obec Klinge sousedí severně s obcí Sklenářovice, západně se Sejfy, východně s obcí Babí a jižně s obcí Mladé Buky a Kalnou Vodou, která byla farně spojena. Školně byla spojena s obcí Sklenářovice. Dle úřední statistiky z roku 1930 měla Klinge 18 stavení a 86 obyvatel. Dobu rozkvětu docílila obec Klinge před první světovou válkou. Měla parní mlýn s pilou a výrobnou šindelů, což byl střed jejího hospodářského života. Škola byla v sousedních Sklenářovicích.
Založení starého zlatého dolu se stoupou se táhne do daleké minulosti. Zlatý důl byl svého času velmi bohatý, později však zašel. Podle kroniky starého horského městě Svoboda, která ho obhospodařovala.
Stopy po staré „Pinge“ byly nalezeny nedávného času. Zdá se, že jméno „Klinge“ se odvozuje od zvuku, který vydávala stoupa při drcení kamene, které bylo daleko široko slyšet, jako klingen (znít, zvučet).
Kníže Jan Schwarzenberg zkoušel v roce 1765 obnovit práce ve starých dolech, ale poněvadž výtěžek byl nerentabilní, byl v roce 1772 celý důl opuštěn a stoupa byla odvezena. Tímto pádem nově vystavěné domy v Klinge klesly do úplného ticha. Důvodem toho ticha vznikla legenda o stoupě a to praví:
„První obyvatelé Mladých Buků se živili lovem a rybolovem. Mnozí našli práci ve zlatých dolech na „Zlatém Rehornu“ a na stoupě pozdějšího „Klinge“, kde vydělávali mnoho peněz. Byli z toho bohatí a bujní. Jednoho dne seděli horníci před zlatou šachtou. Přišla k nim stará babička jménem Barbora a prosila o almužnu. Nic ji nedali, naopak, ještě se ji vysmáli a jeden horník ji dokonce podal kámen. Babička se rozzlobila, sáhla pod zástěru, vzala plnou hrst prosa a hodila je do šachty, kde právě dolovali. Vykřikla: „dřív nenajdete zlato, dokud neuplyne tolik tisíc let kolik jsem hodila zrníček prosa do jámy“. Toto prokletí se vyplnilo, protože hora již nedala ven svoje bohatství a brzy byl podnik zastaven“.
Lidé poznali brzy, že si mohou v tom známém klingelském hostinci zpříjemnit konec týdne při láhvi klingelského moštu, který byl znám po celém okolí. „Klinge“ proslulo po širokém okolí jako krásné a příjemné výletní místo. Každou neděli sem přicházeli mladí i starší výletníci z Trutnova, Starého Města, z Kalné Vody, Mladých Buků, ze Svobody, Maršova a dokonce i ze Žacléře. Veliký sál s přilehlou zahradou s lavicemi a stoly byly ještě malé, aby mohly pojmout všechny hosty. Při bezvadné obsluze majitele hostince Josef France a při veselé hudbě se tancovalo a bavilo celé odpoledne. Další výletní místa byla Antoníčkovo údolí, Hoffmanova bouda, Zlatý vyhlídka a Lesní dům na Černé hoře.
Zatím uplynulo několik desítek let a v roce 1945 přišly do Klinge nové rodiny. Osada dostala nové jméno – Bystřice. Bývalí osadníci „Klinge“ se rozešli do různých stran světa, nejvíce do Bavorska.
Pověsti
Uveřejněno v mladobuckých listech v březnu – č.II/1999
Nejstarší dějiny Mladých Buků - Václav Jedlička
„Pověst jest v původním slova smysle vše, co se povídá, tedy vypravování vůbec událostí skutečné nebo vymyšlené, v užším smysle znamená ústně šířenou zprávu o nějaké události, u které buď původce či původ, buď průběh není zcela spolehlivě znám či zaručen. Mají podklad skutečný“. Ottův slovník naučný, 1908
Simon Hüttel byl malíř, topograf, geometr, ochotník, ale především trutnovský kronikář. Když v roce 1601 ve věku 71 roků zemřel, zanechal po sobě kroniku města Trutnova, jež je dodnes základním pramenem historiků, pátrajících po trutnovské historii, ilustrovanou mapu Krkonoš a také „Vesnickou kroniku“, sbírku pověstí o založení Trutnova a šedesáti okolních vesnic. Říká se v nich asi tolik“:
„Zdejší kraj dříve nevypadal tak jako dnes. Byly tu hluboké hvozdy. Přesto tu ale vedlo několik obchodních cest, protože národy žijící vedle sebe již tenkrát pomýšlely na obchod a výměnu zboží. Po roce 1000 dal kníže Oldřich rozkaz svému rytíři Albrechtu Trautenbergovi, aby táhl se svými vojsky do zdejšího kraje a očistil hvozdy od všech skrytých hord, které se zde usadily. Ze všelijakých vzájemných tažení, jak se strany polské do Čech, tak strany české do Polska a Slezska zde nějaké skupinky vojáků zůstaly, hledaly si lehké živobytí a na obchodních cestách loupily.
Po ukončení očisty krajiny nechal Trautenberg postavit přibližně v místech, kde je na Starém Městě kostel, dřevěnou tvrz a kolem osadu. Osada se nazývala Úpa. Pak si vyžádal od knížete Oldřicha povýšení svých věrných do stavu šlechtického v počtu šedesáti. Každému z nich potom přidělil k usazení území kolem dnešního Trutnova.
Martin Vitanovský založil roku 1008 Mladé Buky. Eliáš Vitanovský, jeho bratr, Vlčice. Kalnou Vodu v roce 1008 založil Hans Kalney, Hertvíkovice roku 1010 pán Mikoláš Hartvig (Hartvik). Svobodu nad Úpou Petr Hostolovský v roce 1009.
Jako první osídlení na území Mladých Buků byly postaveny dvě tvrze (někde se uvádí dvorce). První postavil Martin Vitanovský (v místech dnešního č.p. 54), jež se začal psát „pán na Mladých Bukách“. Druhou tvrz postavil svobodný pán David Reibstein (přibližně v místech bývalého č.p. 79 – poblíž bývalého mlýna)“.
Koncem 12. a začátkem 13. století začal král, šlechta a církev masivněji osídlovat rozsáhlá pohraniční území. Pro kolonizaci trutnovského Podkrkonoší měla velký význam zemská cesta, odbočující z kladské stezky a vedoucí přes Miletín, Dvůr Králové a Hostinné do Trutnova a odtud Lubavským sedlem, do Vratislavi, Horního Slezska a dále do Polska. Podle ní do pomezního hvozdu mezi Trutnovem a Žacléřem pronikalo slovanské osídlení, čehož jsou dokladem slovanská místní jména před německou kolonizací 13. století. Trutnovsko kolonizovali páni ze Švábenic. Nejprve sídlili při brodu na obchodní stezce do Slezska. Zde byla osada jménem Úpa (dnešní Horní Staré Město). Ilík ze Švábenic (1232-1274) přenesl postupně všechna práva do lépe položené nové Úpy (dnešní Trutnov), kterou založili krátce předtím přistěhovalci „saského jazyka“ povolaní sem Přemyslem Otakarem II. ze Slezska. V roce 1260 získala nová Úpa (jazykem zakladatelů Trautenauve) právo tržní, soudní a várečné.
Po Ilíkově smrti vliv Švábeniců klesal a Idíkův syn Vítek postoupil Trutnovsko roku 1301 Václavu II. Trutnov se tak stal královským městem. Byl vytvořen Trutnovský manský kraj.
Církev v Mladých Bukách
Uveřejněno v mladobuckých listech v září – č.IV/1999
Historie Mladých Buků v církevních záznamech - Václav Jedlička
Středověké záznamy o Mladých Bukách jsou z velké části církevní. Ve 14. století církev vedla tzv. Libri confirmationum, seznamy farářů na jednotlivých farách. V jednom takovém seznamu je v roce 1350 jako první mladobucký farář uváděn bez dalších údajů Johanes. Jako delší je zapsán Linhart z Heřmanic. Řada farářů v seznamu končí Janem ze Dvora Králové, který byl ustanoven v roce 1424.. Mladé Buky potom byly na více než dvě stě let přičleněny k Vlčické farnosti. Nová řada mladobuckých farářů začíná až v roce 1682 Mikulášem Schmitzem.
V roce 1358 se v listinách připomínán kostel. Na jeho místě byl v roce 1599 postaven nový. Toho roku byla postavena věř oddělená od chrámové lodi. Její spodní část je možná starší, neboť prý v době reformace sloužila jako modlitebna protestantům. Na věži pod okny s okenicemi na zvonici směrem ke hřbitovu je v omítce uvedeno datum 1599 a nápis Iacob Frumeti. Nad vchodem do věže je umístěna plastika muže s vyznačeným poraněním na čele. Pověst vypravuje, že muž v těchto místech spadl do rokle a smrtelně se zranil. Definitivně byla věž dokončena v roce 1787. Větší zvon byl ulit již v roce 1520.
V roce 1369 jsou Mladé Buky a Hertvíkovice uvedeny v seznamu „Registr papežských desátků“.
V šedesátých letech sedmnáctého století nedocházel každou čtvrtou neděli do Mladých Buků farář z Vlčin a proto povinnost předčítat tuto neděli v kostele kázání přešla na místního učitele. Roku 1660 jím byl Martin Fleischer.
Už ve dvacátých letech šestnáctého století se začala šířit reformace. Počátkem sedmnáctého století byl Trutnov i okolní městečka a vesnice převážně protestantské. V této době jejich rozkvět vrcholil.
Rok 1682 znamenal pro Mladé Buky opětovné povýšení na faru. V roce 1696 byla dána na faru do Mladých Buků matrika narozených a zemřelých. V roce 1728 byla stará fara zbourána a jejím místě v letech 1728 až 1729 postavena nová podle návrhu architekta A.E.Martinelliho.
Páter J.F. Streer založil léta 1747 pamětní farní knihu.
Období kolem roku 1775 bylo i v Mladých Bukách velmi neklidné. Příčinou povstání poddaných byla nejen robota, ale také platy a dávky, které museli nevolníci platit.
Byl to:
plat za robotu
úrok svatojiřský
úkol svatohavelský
úrok ze slepic ke sv. Jánu
úrok z kuřic k vánocům
úrok z vepřů k velikonocům
úrok z lovu
úrok z peří
úrok z polí
úrok z ovsa
úrok z pečení
úrok z předení, a další.
Mimoto museli nevolníci odvádět faráři a ke kostelu tzv. „Nomine Decimonum“ a „Nonime Adjuti“. Dále platili daň státu, tzv. kontribuci.
Rok 1787 byl přestavěn kostel na místě starého do dnešní podoby (někde se uvádí rok 1777). Stalo se tak za faráře Josefa Klesaczka. Za přítomnosti tohoto faráře byla také v roce 1792 vysvěcena nová školní budova.
Dolní Sejfy a Antonínovo údolí
Dolní Sejfy založil v roce 1682 kníže Adolf Schwarzenberg na pozemcích zaniklého poplužního dvora mladobučana Mayera. Český název osady se uvádí až v roce 1886. Do té doby je používáno jmen Thalseifen nebo Seifental. Jméno osady nepochybně souvisí s dolováním zlata na Rýchorách a protékajícím zlatonosným potokem.
Po skončení kutání zlata se zde v sedmnácti stavením usadily mladé zemědělské rodiny z poddanských vesnic vlčického panství. 10 jich bylo z Mladých Buků (ty k vlčickému panství patřily společně se Sklenářovicemi poměrně krátce v období krizí, kdy byly zabaveny Trutnovu, nebo se jich musel Trutnov zbavit sám), 5 ze Sklenářovic, 3 z Vlčic a 1 z Pilníkova. Kolem roku 1900 zde žilo asi 450 obyvatel. Život zde byl těžký a osada se postupně vylidňovala. V roce 1948 byla připojena k Mladým Bukům.
V roce 1889 si v horní části sejfského údolí postavil chalupu Antonín Frenzel z Mladých Buků. Později se proto tomuto místu začalo říkat Antonínovo údolí (Antoniental).
Historie cihelny
Každému občanovi naší obce je dobře znám pojem „směťák“ či „prior“, kde se dle dostupných pramenů ukládal nepořádek z obce a později i ze širokého okolí již od roku 1948 (zápis z rady z uvedeného roku). Většina občanů však asi nezná historii této bývalé cihelny. Zdrojem informací mi byla pojistka, sepsaná Akciovou pojišťovnou MOLDAVIA-GENERALI v Praze dne 2. července 1923.
Kruhová cihelna s čp. 237, včetně pozemku továrního závodu, jakož i ostatní budovy a stroje jsou v majetku pana Antonína Záliše, továrníka ve Lhotě za Červeným Kostelcem. Zásoby jsou v majetku nájemce kruhové cihelny pana Stanislava Kryštofa v Hradci Králové. Kruhová cihelna leží asi 10 minut cesty za obcí Mladé Buky při okresní silnici vedoucí z Mladých Buků do Klinku (nyní Bystřice) a jest ve všech směrech daleko přes 20 m od cizích budov vzdálena a snadno přístupná. Budova kruhové cihelny byla postavena asi v roce 1898. V roce 1919 byly na tuto budovu přistaveny skladiště na uhlí. Budova strojovny a kotelny byla postavena asi v roce 1899. Na kruhovou pec vede dřevěná rampa na navážení uhlí nad pec. Do první etáže budovy strojovny vede rovněž dřevěná rampa na navážení hlíny ke kolovému mlýnu. V kruhové strojní cihelně o 16 komorách, které jsou všechny klenuté, se zpracuje hlína a vyrábějí se cihly, dlaždičky popřípadě i jiné cihlářské výrobky. V další samostatné budově se nalézá byt strojníka cihelny, který v době, kdy závod je mimo činnost, zastává současně službu hlídače cihelny. V budově strojovny se nalézá kancelář cihelny.
Hybnou silnou strojů jest pára. V kotelně jest postaven jeden parní kotel trubkový o 52 m2 výhřevné plochy a 7 atm. tlaku. Kouř z kruhové pece a parního kotle se odvádí zděnými továrními komíny. Kancelář cihelny se vytápí obyčejnými kamny. Kromě prostoru nad kruhovou pecí, kde se dle potřeby svítí petrolejovými lampami, ostatní pracovní místnosti v této kruhové cihelně se neosvětlují vůbec. V bytě strojníka, resp. hlídače se svítí rovněž lampou petrolejovou. Petrolejové lampy jsou zavřeny v lucernách, které jsou připevněny na dřevěných sloupech konstrukce vazby střechy. Surové cihlářské výrobky se suší ve 4 kolnách atmosférickým vzduchem. Část surových cihlářských výrobků se suší přímo pod širým nebem na podložkách přikryté dřevěnými přikrývkami.
Kouření tabáku nad kruhovou pecí je zakázáno. V noci se v této cihelně nepracuje. Do cihelny svádí se po svahu voda z výše položených míst do vodní nádrže (rybníčků, na který si jistě pamatuje řada občanů) a bazénu zřízeného poblíž budovy strojovny. Odtud se voda čerpá vlastním čerpadlem do železné vodní nádrže umístěné v první etáži budovy strojovny. Z této nádrže se voda rozvádí trubkami dle potřeby po budově strojovny. Hasicí přístroje minimaxové se v této cihelně nenachází. V místě Mladé Buky zřízen je dobře organizovaný sbor dobrovolných hasičů, který v případě ohně může brzo na pomoc přispěti. Pomoc zvenčí lze očekávati během 15ti minut.
Emilie Svobodová
Historie Hertvíkovic
Uveřejněno v mladobuckých listech v listopadu – č.V/1999
Středověká legenda o vzniku řady obcí v okolí Trutnova, kterou zachytil známý trutnovský kronikář Simon Hittel klade založení Hertvíkovic do roku 1010. Zakladatelem vesnice měl být podle kronikáře svobodný pán Mikuláš Hartvig (Hartvik). První písemná zmínky o obci pochází z roku 1455. V té době vládl Českému království král Ladislav I. Pohrobek, Habsburg, známý také jako král Holec. V letech 1455 až 1599 se v záznamech objevuje české jméno vsi, později je již nahrazeno německým jménem Hartmannsdorf.Osudy Hertvíkovic nebyly ve středověku spjaty s Mladými Buky tak úzce jako dnes. Velkou část své historie patřily Hertvíkovice k jinému panství a jejich vývoj šel odlišnou cestou. Zatímco Mladé Buky byly převážně v držení Trutnova a jen na čas byly připojeny k panství vlčickému, u Hertvíkovic tomu bylo obráceně. Majetkové poměry na Trutnovsku v druhé polovině 15. století nejsou zcela přehledné. Uvádí se, že majitelem Hertvíkovic byl koncem 15. století držitel trutnovského hradu Bedřich ze Šumburka. Hertvíkovice tedy patřily k trutnovskému panství. Po smrti Bedřicha ze Šumburka v roce 1493 přešel majetek na pět jeho synů. V roce 1515 jsou už uváděni jen synové Heřman a Karel, kteří si rozdělili panství rovným dílem. Hertvíkovice získal starší Bedřichův syn, Heřman ze Šumburka. Ten se záhy zadlužil a stáhl se na žacléřský hrad, kde se z něho stal silniční lapka. Hertvíkovice mu byly zabaveny a po delší době (1599) prodány Beatrici Zilvárové, shodou okolností jeho praneteři (Beatrice Zilvarová byla vnučkou Beatrice ze Šumberka, sestry Heřmana a Karla ze Šumburka a manželky Adama Zilvara). Od tohoto roku je historie Hertvíkovic úzce spjata s osudy vlčického panství. Beatrice Zilvarová zemřela v roce 1610 a panství včetně Hertvíkovic odkázala Adamovi, synovi svého zemřelého bratrance. Adam byl za aktivní účast na stavovském povstání potrestán ztrátou dvou třetin svého majetku včetně vlčického panství, které přešlo na císaře Ferdinanda II. Ten jej obratem prodal císařskému vojevůdci Albrechtu z Valdštejna. Byl to dne 21. ledna 1623 za 104 953 rýnských zlatých. Hertvíkovice byly připojeny k frýdlantskému lénu. V roce 1627 zastavil Albrecht vlčické panství i s Hertvíkovicemi na 30 let císařskému plukovníkovi Danielu Hebronovi. Jeho vdova prodala práva vévodovi Jakubu Weiherovi z polského Molborgu. V roce 1675 prodala Eleonora Weihercová panství knížeti Janu Adolfu Schwarzenberkovi. Schwarzenberkové zavedli v kraji velmi výnosné plátenictví. Poddaní na schwarzenberském panství nicméně příliš spokojeni nebyli, o čemž svědčí jejich povstání v letec h 1709 a 1775. V povstání v roce 1775 byli aktivně zapojeni i sedláci z Hertvíkovic, kteří se společně s dalšími snažili na vlčickém zámku na ředitele panství vynutit listinu, že jsou osvobozeni od práce na panském a placení úroků. Třeba dodat, že jejich snaha byla korunována úspěchem. V roce 1778 se panstvím přehnala tzv. bramborová válka, prusko – rakouský spor o bavorské nástupnictví. Ke štěstí místních přinesli pruští vojáci do kraje brambory, s jejichž pěstováním se zde brzy po konfliktu začalo. Vlčické panství se pro Schwarzenberky stávalo spíše břemenem, a proto je v roce 1782 vyměnili s císařem Josefem II. za statky zrušených klášterů v Borovanech, Třeboni a Zlaté Koruně. Panství skončilo v náboženském fondu, ale už v roce 1790 je koupil Jan František Theer, velkopodnikatel ve lnářství. Theer byl v roce 1794 povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „svobodný pán ze Silbersteinu“. Poslední z rodu, Eduard Josef Teer, odkázal panství včetně Hertvíkovic univerzitám v Praze a Vídni. Ty je v roce 1891 prodaly a výtěžek dle závěti použily na podporu chudých studentů. Uveřejněno v mladobuckých listech – č.IV/2001Hertvíkovice (I.díl) Podle „Pověstí o založení města Trutnova, okolních městeček a vesnic“ od Šimona Hittela, byly Hertvíkovice založeny v roce 1010. Zakladatelem byl Mikuláš Hartvik a podle pověsti zde nechal vysadit velké množství ovocných stromů . Od jména zakladatele je odvozen i název osady (později obce) Hartvíkovice – Hertvíkovice. Tyto údaje se nezdají být zcela věrohodné. První dosud objevená zmínka o obci je z 25. září 1455 v deskách manských trutnovských. Ve smlouvě se Mikuláš Zilvar z Pilníkova a na Břecštejně a Hanuš Zilvar sezením na Starých Bucích smluvili o poměru obce Hertvíkovice k Mladým Bukům. Smlouva mimo jiné obsahuje i ustanovení o zajištění pekaře., řezníka, zedníka, ševce a kováře pro obě obce, ujednání o tom, že Hertvíkovičtí mají každoročně mladobuckým konšelům posílati na pomoc tři konšele, o společné opravě „Božího domu“, o dodání telete, selete na vánoční svátky, o dodání dvou tetřevů či jednoho hlušce na velkou noc atd. Další zmínky o Hertvíkovicích jsou v souvislosti s prodejem a koupí celého panství. Majetnické vztahy tehdy byly velmi složité a k tomu ještě přicházely různé spory o vlastnictví. V té době patřily Hertvíkovice ke kraji Trutnovskému . Tak v roce 1470 koupil Hertvíkovice Bedřich ze Šumburku od rodu Zilvárů. Mezi jeho syny, Heřmanem a Karlem, dochází později k velkému sporu a důsledkem je rozdělení panství. Hertvíkovice a některé další vesnice připadají v roce 1515 staršímu Heřmanovi. Ten dne 6. března 1521 prodává svůj statek Vilému a Janu Krušinovým z Lichtenburku. Dne 2. května 1534 Kryštof Jandorf z Jandorfu (Gendorf z Gendorfu) učiniv manskou přísahu, přijímá léno nad zbožím manským včetně vsi Hertvíkovice. Ale Jan Krušina se nevzdal a trutnovské panství držel až do své smrti. Nakonec si v roce 1539 musel Kryštof z Jandorfu jednotlivé vesnice koupit od dědiců Jana Krušiny. Některé „vsi zápisné“ jsou v roce 1590 odevzdány Trutnovu a mezi nimi jsou i Hertvíkovice. V roce 1591 je Trutnov povýšen na město královské, ale současně jsou mu odňaty vsi, které mělo panství ve správě. Dne 19. dubna 1599 Královská komora rozhodla o prodeji celého panství obci města Trutnova. V tom byla i ves Hertvíkovice, popř. Hertwikowicze a v pozdější době český název mizí a je uváděn v různých variantách název německý. Ještě téhož roku koupila ves Beatrix Lobkovicová Zilvárová z Vlčic a od této doby je historie Hertvíkovic spjata s dějinami obce Vlčice a vlčického panství. Jeho součástí zůstaly až do roku 1622. Když nastala válka a odboj proti Habsburku Ferdinandovi, Adam Zilvár, tehdejší majitel vlčického panství, se významnou měrou podílel na stavovském povstání. Na tehdejší poměry se tím dopustil hrdelních zločinů a nechtě ustoupit od víry protestantské, byl odsouzen ke ztrátě dvou třetin jmění. Mezi jinými ztrácí i Vlčice. Dne 21. ledna 1623 koupil vlčické panství chamtivý a ctižádostivý vojevůdce Albrecht z Valdštejna. O čtyři roky později prodal panství císařskému plukovníkovi Daniele Hebronovi. V roce 1638 získává panství polská válečnický feudál Jakub Weyher. Jeho dcera Cecilie Eleonora prodala vlčické panství v únoru 1675 feudálu Janu Adolfu knížeti ze Schwarzenberka. Nový majitel zavedl v kraji plátenictví, které se velmi slibně rozvíjelo. O několik let později snad nebylo domu, kde by se netkalo. Úspěšně se rozvíjel i obchod s lnářskými výrobky. Na panství působilo několik obchodníků. Podle záznamů vyvezl v roce 1753 obchodník s plátnem Z. Kühnel z Hertvíkovic ze země 20.000 kop plátna. Jinak se však Schwarzenberkové o panství příliš nestarali a zajímal je jen příjem, který panství poskytovalo. Počítali s tím, že panství při vhodné příležitosti smění za jiné a tak se také později stalo. V roce 1682 propukl v oblasti mor, jemuž padlo za oběť mnoho obyvatel. A tak celé dvorce zůstaly prázdné. To se opakovalo i v letech 1756 až 1758, kdy se k moru přidružila i velká bída a hlad. Zemřelé více než 3.700 obyvatel a 207 gruntů zůstalo prázdných. V roce 1760 se začalo s pěstováním „nepoživatelných a odporných“ brambor, jak je tehdy lidé nazývali. Po provedeném číslování v roce 1770 bylo v obci 80 čísel popisných. V tomto roce došlo také následkem katastrofálních neúrod k velkému zdražení potravin, které trvalo celé dva roky. Např. cena žita stoupla z původních 7 zlatých za jeden strych na 14-16 zlatých. Strych byla dutá míra o obsahu 93,6 litrů. V roce 1775 došlo za Schwarzenberků na vlčickém panství k povstání poddanského lidu. Tehdy byla robota tím nejtěžším břemenem venkovského lidu, byla nejhorší formou feudálního vykořisťování. Druhou příčinou boje proti vrchnosti byly dávky, které jí museli odvádět. A nebylo jich málo. Hertvíkovičtí odváděli vrchnosti do Vlčic ročně 188 zlatých a 22 krejcary. A to v této částce není vyčíslen úrok z předení. Dále odevzdávali mladobuckému faráři, mimo dávek žita a vosa, v hotovosti ještě 13 zlatých a 30 krejcarů. A k tomu musel nevolník platit také daň státu, tzv. kontribuci. Také musel být ke službě vrchnosti kdykoliv pohotový. Hertvíkovičtí se významnou měrou podíleli na povstání a pochodech nevolníků na jednotlivá panství v okolí. Zásahem císařského vojska a střelbou do vzbouřenců dne 28. března na Humlově kopci u Trutnova měl být boj venkovanů potlačen. Boj ani ztráty na životech, nebyly zbytečné. Vláda musela přistoupit k reformám. Až dne 1. listopadu 1781 byl za císaře Josefa II. vydán patent o zrušení nevolnictví. Robota byla zrušena až v roce 1848. V roce 1789 vyměňuje kníže Schwarzenberk vlčické panství s císařem Josefem II. za panství Borovany a Zlatou korunu v jižních Čechách. O rok později koupil panství ve Vlčicích průmyslník Jan František Teer, novopečený baron, který si tento titul koupil s přídavkem „ze Silbersteinu“. Podle kroniky zapečetil tehdy zbytek hradu a v jeho troskách nechal postavit v roce 1794 vyhlídkový letohrádek. V roce 1799 byla v Hertvíkovicích otevřena pobočka farní školy v Mladých Bukách. První dřevěná škola byla v Hertvíkovicích postavena 1801-1802 (čp. 95). První mapování obce probíhalo v letech 1822-28, ale první katastrální mapa je vyhotovena až v roce 1841. V roce 1861 umírá poslední člen vlčické aristokracie a celé panství spolu s obcí Hertvíkovice bylo rozprodáno. Výtěžek byl určen na podporu chudých studentů na pražské a vídeňské univerzitě. Státní silnice Trutnov – Vrchlabí vybudovaná přes obec v roce 1855 byla upravena štětováním v roce 1911 a v roce 1929 zde byl položen první asfaltový potah. Až v roce 1976 byla provedena rekonstrukce silnice do dnešní podoby s napojením na silnici Trutnov-Svoboda. Stará budova „Schölzerei/rychty“ stála naproti dnešní restauraci dále od silnice. V ní byl umístěn zájezdní hostinec se stájemi pro koně. Později nechal majitel postavit nový zájezdní hostinec „Zur Schölzerei/Na rychtě“ blíže u silnice (dnes čp. 34) a starou nechal zbourat. Dnes je budova prázdná, posledním jejím obyvatelem byla paní Anna Kubicová. Nejvyšší počet obyvatel byl zaznamenán v roce 1870 – 638 obyvatel, 104 čísel popisných. Od té doby počet obyvatel soustavně klesal. V roce 1912-1914 byl zaváděn rozvod elektrické energie, v roce 1937 tady byl první telefon s připojením na ústřednu ve Svobodě nad Úpou. Od 4. dubna do 28. května 1937 podporovalo místní obyvatelstvo stávkující dělníky v Etrichově továrně v Mladých Bukách potravinami a peněžitými podporami. V roce 1938 propuká v obci ve velkém měřítku epidemie slintavky a kulhavky mezi dobytkem a 8. října obsazuje obec nacistická Wehrmacht. Rudá armáda vstupuje od obce 9. května 1945 a v říjnu téhož roku byla schválena Místní správní komise za účasti 32 osob. Místní lidová knihovna měla v roce 1948- 350 svazků a o deset let později již 867 svazků. Při požární jednotě krátkou dobu působil divadelní kroužek. V roce 1955 bylo dáno do užívání veřejné osvětlení a 9. května tohoto roku se v kulturní jizbě uskutečnilo první sledování programu televize. V roce 1960 byla obec sloučena s obcí Mladé Buky.
Václav Jedlička.
Škola v Hetrvíkovicích
Uveřejněno v mladobuckých listech – č.VI/2001
Školní děti z Hertvíkovic chodily do farní školy v Mladých Bukách. Dne 29. července 1799 byla v Hertvíkovicích zřízena pobočka této farní školy. Vyučovalo se zde jen v zimních měsících, na jaře a v létě docházely děti opět do školy v Mladých Bukách. První vyučování školních dětí v Hertvíkovicích vedl mladobucký farní učitel Augustin Russ. V letech 1801 až 1802 byla postavena nová dřevěná škola – bývalé čp. 95 – za vydatné pomoci místních občanů. Škola měla dvě místnosti. Stála v místech mezi /čp. 29 p.Široký a čp. 33 p. Kohoutek/. Do této skromné budovy v roce 1802 chodilo na vyučování dvaasedmdesát dětí. Prvním učitelem zde byl dřívější školní pomocník z Mladých Buků Jan Dittrich. Na škole v Hertvíkovicích působil 28 let., v celku pak 56 let jako učitel. Zemřel ve věku 81 let ve své domě v Mladých Bukách čp.- 116. Roční příjem učitele byl v roce 1802 74 zlaté a 36 krejcarů. V roce 18520 to bylo celkem 95 zlatých a 15 ½ krejcaru. Dle zápisů z roku 1847 a let pozdějších měla škola dvě třídy. Starší žáci ve II. třídě měli vyučování tři hodiny odpoledne.v Mladší žáci v I. třídě měli vyučování dvě a půl až tři hodiny odpoledne. Obě třídy vyučoval jeden učitel. Třídy byly ještě děleny na první a druhé oddělení. Pro II. třídu byly v rozvrhu hodin pravidelně denně 1 hodina počítání ať zpaměti nebo na tabuli a 1 hodina psaní či čtení. Dále byly dvě až tři hodiny týdně náboženství či čtení z evangelia a jeho výklad. Týdenní rozvrh doplňoval pravopis, zpěv, krasopis, diktáty apod. Pro I. třídu byly v rozvrhu hodin pravidelně denně 1 hodina počítání a 1 hodina čtení či slabikování a psaní. Dále byly dvě až tři hodiny týdně náboženství či čtení z evangelia a jeho výklad a další doplňující předměty jako krasopis, diktáty apod. Ve škole se vyučovalo pravidelně od pondělí do pátku. V sobotu měli žáci volný den. V neděli dopoledne bylo pro II. třídu pravidelné opakování nebo křesťanská nauka. Nevyučovalo se na církevní svátky, kterých bylo podle okolností 15 až 20 v roce. Vyučování odpadlé v důsledku svátků se nahrazovalo vyučováním v sobotu. Žáci neměli v červenci a srpnu letní prázdniny. Dostávali však volno dva týdny na žňové práce /žňové prázdniny v srpnu/ a tři týdny na podzimní práce /podzimní prázdniny v říjnu/. V roce 1882 dosáhl počet školních dětí čísla 102. Stará dřevěná škola v čp. 95 nepostačovala prostorově ani nevyhovovala tehdejším předpisům. Plné dva roky obec sháněla po všech možných institucích finanční prostředky, ale bezvýsledně. Konečně v roce 1884 se podařilo získat ze zemského jmění 1.500 zlatých. Nedostávalo se ještě 2.000 zlatých. Tento schodek byl uhrazen následovně: a/ převodem z obecního jmění, b/ zavedením obecní přirážky na pivo, a to od 1.1.1884 – to vyneslo ročně 150 zlatých, c/ stoprocentní přirážkou na školném pro rok 1884 a padesáti procentní přirážkou v létech následujících. Se stavbou školy bylo započato na svatodušní pondělí roku 1884. Hrubá stavba včetně zastřešení byla ukončena ještě téhož roku na podzim. Dne 24. září 1885 byla škola – dnešní čp. 107 – komisionálně předána. Slavnostní zahájení vyučování v nově škole bylo stanoveno na den 4. října 1885. Nejvyšší počet žáků v historii školy byl ve školním roce 1909/1910 .- 109 žáků. První český učitel na školu v Hertvíkovicích nastoupil dne 28,. srpna 1945 a byl jim Václav Hrnčíř, výpomocný učitel z Tisu, okres Havlíčkův Brod. Vyučování bylo zahájeno 10. září 1945 s 22 dětmi. Dne 15. října 1945 nastoupil jmenovaný vojenskou prezenční službu. Dalšími učiteli byli R. Válková-Frühaufová od 15. října 1945 do 30. listopadu 1945 aj. Štěpán ze Střítěže od 1. prosince 1945 do 30. září 1948. Dnem 1. října 1948 nastoupil na školu učitel Jaroslav Steklý. Jmenovaný byl pro období roku 1960 až 1964 uvolněn pro výkon funkce uvolněné=ho předsedy NMV v Mladých Bukách. V tomto období na škole působili učitelé J.Holubová, F.Havrda a M. Jirušková. Škola v Hertvíkovicích byla od roku 1945 až do roku 1950 jednotřídní. Od roku 1950 až do roku 1955 byla škola dvoutřídní, počet žáků v té době byl vyšší než 40. V jednotlivých létech tohoto období s učitelem Jaroslavem Steklým dále vyučovaly učitelky J. Vejrová, L. Langrová, B. Andrlová a B. Volšíková. Od roku 1956 počet žáků poklesl a škola byla opět jednotřídní. Dnem 1. září 1971 byla škola uzavřena pro nedostatečný počet žáků. Děti školou povinné dojíždějí do školy v Mladých Bukách, kam mají vhodné autobusové spojení.
Podle dostupných záznamů zpracoval V. Jedlička.
Uveřejněno v mladobuckých listech – květen 1999 Z historie Po výzvě, kterou končil článek o menšinové školy v Mladých Bukách, se opravdu ozvala pamětnice, paní M. Šrůtková, která tuto školu navštěvovala spolu s asi 30 dalšímu českými dětmi od roku 1927. Škola byla umístěna v čp. 204 naproti nynější firmě GRUND-textil. Domek byl majetkem rodiny Anyeových, což byl mírná paradox, jelikož tato menšinová škola vznikla v domě Francouze a Němky.... Nemohla by však existovat bez pomoci mecenášů z Prahy – spolek Bukovinářů. Tato společnost vznikla z potřeby podpory menšinových škol v čs. pohraničí. Předsedou BUKOVINÁŘŮ byl Jan Josef Kejdana. Tato jednotřídka byla osmiletá. Ve třídě bylo okolo 30 dětí. Seděly po dvou v lavicích. Umíte si jistě představit obtížnost výuky, při takovém věkovém rozptylu žáků.... V místnosti stála kachlová kamna, věšák, velká knihovna a závěsná tabule. Vyučovacím jazykem byla čeština. Vyučoval zde vždy jeden řídící učitel a jedna „“industriálka“, (ruční práce, kreslení). Docházel sem samozřejmě i katecheta. Každý rok dostávaly děti v období vánoc mnoho dárků od mecenášů z Prahy. Pan učitel s nimi také každou zimu chodil pěšky (se saněmi) do J. Lázní, kde je ubytoval jediný čs. hoteliér pan Kulma – ten pro ně pořádal i vánoční besídky. Na saních pak vždy sjížděly děti přes Svobodu n.Ú. do Mladých Buků. V roce 1934 věnovala paní Marie Šeborová 100 000 Kč, aby mohla být postavena nová dvoutřídní škola – Česká obecná škola. Základní kámen byl s velkou slávou položen v místě, kde byly donedávna jesle. Život dětí, které navštěvovaly zdejší menšinovou školu byl bohatý na množství pěkných zážitků, které si připravovaly spolu se svými učiteli. Hrálo se zde divadlo, učily se přednesu básní, cvičily v Sokole. Největší sláva bývala ve škole vždy 7. března, kdy slavil pan prezident T.G.Masaryk svůj svátek i narozeniny. Další oslavy bývaly 28. října. Ty se konaly na hřišti (v místě bývalé vlakové zastávky).
Archeologický výzkum v Mladých Bukách 2001
Uveřejněno v mladobuckých listech č. 7/2001
Ústav historických věd Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové zrealizoval v roce 2001 vedle řady jiných aktivit již pátou archeologickou výzkumnou expedici, která je nadstandardní akcí pro studenty PdF. Ústav historických věd tak chce přispět k prohloubení zájmů budoucích i stávajících učitelů dějepisu o jejich obor. Archeologický výzkum tvrziště v Mladých Bukách (na pozemku manželů Vackových, Na vyhlídce č.p. 398), asi 200 m východně od kostela navázal na zjišťovací výzkum na podzim roku 2000. Tehdejší zkoumání potvrdilo existenci tvrze na vytipovaném místě. Byl zjištěn 150 cm zahloubený objekt – zemnice s nálezy keramiky 14. – 16. století. Výzkum v roce 2001 byl orientován na rozšíření zkoumané plochy. Byly vykopány další prostory objektu (ten má rozměry přibližně 4 x 3 m) s bohatými nálezy keramiky, tj. s četnými okraji nádob, kachlů a podobně, snad i jednoduché opevnění. Cílem výzkumu bylo jednak potvrdit posun osídlovacího procesu z oblasti Starých Buků na území dnešních Mladých Buků ve 14. století, zkoumat způsob života drobného feudála i přispět k poznání funkce malé tvrze coby sídelního a opevňovacího prvku. V Mladých Bukách jsou připomínány dvě tvrze; zatím nevíme, kde druhá stávala a nevíme ani, s jakými prameny můžeme zkoumanou tvrz spojit. Zdá se, že její existence v blízkosti kostela by měla potvrzovat její významnější postavení. Domníváme se, že postup osídlení na území Mladých Buků ve 14. století může souviset s hornickým podnikáním v Krkonoších a zejména na Rýchorách. Sama existence farního kostela v polovině 14. století dokládá poměrně početnou komunitu, a nesporně i existenci feudálního sídla poblíž. Držitelé tvrze patřili ke skupině tzv. manské šlechty, tedy té části šlechty na Trutnovsku, spadající pod soudní pravomoc tzv. trutnovského manského kraje. V roce 1482 postoupil Hanuš Zilvar ze Starých Buků Janovi Stošovi z Targovic lán pole i s tvrzicí, Hanuš z Varnsdorfu pak popluží meznárovské s jedním poddaným a s tvrzištěm opět Janovi Stošovi. Zdá se, že Jan Stoš oba podíly na Mladých Bucích sjednotil. Jan Stoš se mezi svědky zlistinění připomíná ještě v letech 1483 – 1486. V roce 1500 se tento majetek dostává do rukou Jana Zilvara z Pilníkova. Jeho dědicové prodali Mladé Buky roku 1515 Karlovi ze Šumburku. Můžeme se domnívat, že mladobucká tvrz ztratila svou funkci rozpadem manského systému ve 30 letech 16. století, patrně však ještě nějakou dobu fungovala jako obydlí, až posléze zanikla, jak ukazují nálezy, pravděpodobně požárem. Třeba ještě připomenout, že vedoucími výzkumu byli Mgr. Radek Tichý a prof. PhDr. Vladimír Wolf, děkan PdF UHK. Výzkumu se zúčastnilo na 25 studentů. Celá akce by nebylo možná bez přispění sponzorů, jimiž byly firma: Grund, a.s. Mladé Buky, Texlen Trutnov, a.s., Obecní úřad Mladé Buky a M2stský úřad Trutnov. Zvláštní poděkování patří ZŠ Mladé Buky a jejímu řiditeli Mgr. Kosovi, jejíž prostory poskytly základně archeologickému výzkumu útočiště. Neméně vřelé poděkování patří majitelům pozemku manželům Vackovým.
Spolková činnost v Mladých Bukách
Uveřejněno v mladobuckých listech v únoru – č.5/1991
SOKOL v Mladých Bukách 25. ledna 1946 okresní výbor SOKOLA v Trutnově schválil ustavení Sokola v Mladých Bukách. Je tomu již letos 45 let. Prvním starostou byl zvolen Josef Šimon, vzdělavatelem J Holanec, náčelníkem Karel Šír, náčelnicí Míla Šimonová, vedoucím dorostu a žáků Václav Matuška starší, zapisovatelem Karel Vaněk a pokladníkem Bohumil Báša.Přídělem od osídlovacího úřadu v Praze jsme získali bývalý hostinec čp. 222-247, kde se nyní nachází naše malá tělocvična.Tělovýchova se v této poválečné době rozvíjela v duchu známého hesla Dr. Tyrše „Ve zdravém těle – zdravý duch“. Cvičily ženy, žactvo, dorost a poměrně v hojném počtu byli zastoupeni i muži. Turistika, akademie, divadlo, brigády – to vše stmelovalo nový kolektiv.Účast na posledním Všesokolském sletu 1948 byla zajištěna všemi složkami. Po tomto cvičení se brzy začalo proslýchat, že Sokol bude zrušen a tělovýchova přejde jako DSO /dobrovolná sportovní organizace/ na závody. Lehký průmysl – JISKRA, strojírenský – Spartak atd. U nás v Mladých Bukách vznikla při n.p. Lenka TJ Jiskra. Sokol byl zrušen – lidé, nadšení pro tělovýchovu celým svým srdcem, však zůstali. Postupně se začali zase zapojovat do tělovýchovného procesu a JISKRA žila pod vedením starých cvičitelů. Sokolská tradice cvičebních hodin, nácviků a soutěží se zachovávala.
Zdena Matušková
Divadlo v Mladých Bukách
Po válce přišlo do Mladých Buků několik černílováků. Tehdejší správce pily v čp. 35 (dnes požární zbrojnice)) Jaroslav Kultík přišel s návrhem, abychom v Mladých Bukách sehráli divadelní představení. K tomu byla vybrána úspěšná veselohra černílovských ochotníků – „Městská rada na námluvách“. Obstarali jsme divadelní knihy a obsadili roce. Protože většina účinkujících pracovala ve zdejší textilní továrně, dostali jsme povolení zkoušet divadlo v závodní jídelně. Jak zkoušky úspěšně pokračovaly, bylo stanoveno datum představení a byly dány do tisku plakáty. Divadlo bylo odehráno na jevišti sálu restaurace U Kubů (dnes U Luboše). Protože se nezachoval plakát, leze dnes určit datum sehrání, ani všechny osoby a obsazení. V každém případě to bylo první české divadlo v naší obci a velmi úspěšné. Organizaci dalších divadelních představení a celého kulturní života v obci převzala tehdy ustavená Místní rada osvětová (od roku 1961 Místní osvětová beseda). Další představení byla v roce 1947 – opereta „Z českých mlýnů“ a činohra „Ulice zpívá“. Dne 27. října 1948 bylo sehráno divadelní představení „Šest zamilovaných“. Od roku 1950 zajíždělo do Mladých Buků Oblastní divadlo z Trutnova. Sehrálo zde mnoho divadelních her, a to jak v sále U Kubů, tak později v sále ZK ROH Lenka. Naposledy zde hostovalo v roce 1956 s divadelní hrou „Bylo to v dešti“. Další divadelní představení ochotníků Místní osvětové besedy:v roce 1958 – Kristina, Poslední muž a Dámy a husařiv roce 1959 – Otec svého syna, Samota a Dům doktorův roce 1960 – Na rozcestí, Třetí přání a Dům doktorů. Místní ochotníci hostovali i v okolních obcích, např. v Hertvíkovicích, ve Svobodě n.Ú., v Žacléři a v Radvanicích. Rokem 1960 byla činnosti divadelního souboru Místní Osvětové besedy ukončena. V letech 1952-53 vybudoval závod Lenka v domě čp. 310 (dnes restaurace U Kubečka) sál s malým jevištěm. Ochotnická divadelní kroužek při ZK ROH závodu Lenka zde na den 28. února 1953 připravil své první divadelní představení „Zvíkovský rarášek“. Jenže v ranních hodinách dne 27. února vznikl v nově vybudovaném ZK ROH požár, který silně poškodil vnitřní zařízení. Kolektiv pracovníků závodu se okamžitě pustil do odstraňování škod a díky obětavé práci se dne 28. února chystané představení mohlo uskutečnit. V ZK ROH Lenka bylo divadelním kroužkem sehráno ještě mnoho dalších her. Dne 27. listopadu 1954 „Maloměstské klepny“, v roce 1956 „Šeříkový sad“. U dalších představení chybí přesnější údaje. Mezi ně patří např. „Kalhoty“, „Děvčata z ....“, „Adam a Eva“, „Zdravý a nemocný“. Z mnoha divadelních her se zachovaly fotografie a tak bylo totožnost účinkujících (až na ojedinělé případy) zjištěna. Rovněž divadelní kroužek při ZK ROH se svými hrami hostoval v okolních obcích – Volanov, Libeč, Chvaleč a další. Divadelní soubor působil také při ZV ROH Texlen 02 Kalná Voda. Z jeho činnosti je známa divadelní hra „Sto dukátů za Juana“. Z této hry se zachovaly i fotografie.
Sestaveno podle zápisů v kronice, dochovaných fotografických snímků apod. Přehled nemusí být úplný. Václav Jedlička.
Taneční zábavy v Mladých Bukách po roce 1945
Uveřejněno v mladobuckých listech 1/2001
Hasičský sbor fy. Jan Etrich v Mladých Bukách pozval občany na 1. silvestrovský večer s programem „Hudba-zpěv-tanec“ do sálu jídelny této firmy. Hrála hudba pana Merty z Trutnova a šlo pravděpodobně o první taneční zábavu v obci po válce. Na zachované pozvánce sice není uvedeno datum, ale dá se usuzovat, že zábava se konala na Silvestra v roce 1945 a ne později. Od 1. ledna 1946 byly totiž ustaveny České lnářské textilní závody (ČLTZ) v Trutnově a sem byl zařazen i „Johan Etrich v Mladých Bukách“. Na pozvánce s pozdějším konáním zábavy již bylo uvedeno: Hasičský sbor ČLTZ a sál jídelny ČLTZ. Další taneční zábavou byl „Babská bál“. Ten pořádala Rada žen při KSČ v Mladých Bukách. Na pozvánce je původně uvedeno místo konání v sále jídelny fy. Jan Etrich. Tento údaj byl psacím strojem přepsán na „u Plžů, což je dnešní sál hospůdky U Luboše. Účinkovala hornická kapela ze Rtyně v Podkrkonoší. V tomto sále se dne 2. března 1948 konal hasičský ples. I tentokrát vyhrávala hornická dechová hudba ze Rtyně v Podkrkonoší. Tímto plesem začala dlouholetá každoroční tradice „hasičských plesů – plesů požárníků“ místního Svazu požární ochrany. Plesy se konaly v sále kina (dnes sál U Luboše),.Tato nejdelší plesová tradice skončila v roce 1992. Své plesy pořádaly rovněž i závodní požární sbory Texlen 13 a Texlen 02 v Kalné Vodě. Také oddíl kopané TJ Jiskra v Mladých Bukách pořádal tradiční sportovní karnevaly.Od roku 1970 až do roku 1978 to bylo v sále závodní jídelny Texlen 13. Od roku 1979 se karnevaly přesunuly do sálu kina. Poslední se konal v roce 1988. Lyžařské plesy pořádal oddíl lyžování TJ v Mladých Bukách v sále kina od roku 1970 až do roku 1984. Výjimka bylo v roce 1978, kdy se lyžařský ples konal v sále jídelny Texlen 13. Ani Klub důchodců nezůstával stranou. Od roku 1970 pořádal tradiční plesy v sále závodní jídelny. Svým 9. tradičním plesem v roce 1978 důchodci s pořádáním plesů skončili. Vedle těchto tradičních plesů byly v plesové sezóně pořádány některými místními organizacemi i plesy ojedinělé. Mimo to byly každoroční taneční zábavy – pouťové, posvícenské, pomlázkové, silvestrovské, josefské apod. V tomto přehledu byla pozornost věnována v prvé řadě zábavám, uskutečněným v prvních letech po osvobození. Z toho je vidět, jak se noví příchozí do obce navzájem scházeli a bavili. Výčet jistě není vyčerpávající. Pamětníci, připomeňte si své začátky pobytu v Mladých Bukách, zavzpomínejte si na své mládí.
Václav Jedlička
